Šťastná trojka…

Oklahoma je jezdecká farma v Podorlicku, kterou před třemi lety koupil Petr Staněk se svou ženou Martinou. O rok později k nim náhoda zavála Petra Jareše, takže teď tento trojlístek pracuje na ranči společně. I když ranč to zatím tak úplně není – stojí zde stará velká stodola obkroužená 17 hektary pastvin, kde se volně pase asi dvacítka koní. Svoboda a přirozenost, to jsou asi ta správná slova charakterizující přístup majitelů k těmto ušlechtilým zvířatům. Petr Staněk by to formuloval košatěji: „Jsme cestou k srdci koní za pomoci přirozených metod komunikace. Cestou, na které nás inspirovali špičkoví horsemani. Jsme splněním romantických snů o indiánského táboření. Jsme poznáním a porozuměním indiánských kultur a jejich způsobů rozmlouvání s koňmi.“

„JEŽÍŠKU, NADĚL MI KONĚ“
Martina si přála koně ke všem svým dětským Vánocům. „Chtěla bych koně a kuličkovaného psa (rozuměj dalmatina),“ psala opakovaně Ježíškovi. Později ke koním přibyla láska k Indiánům. „Úplně mě to uchvátilo. Moje ruce jsou darem, který jsem dostala – dokážou vyrobit indiánské oděvy, korálkové ozdoby a šperky, dýmkové vaky, pachworkové deky, které jsou tradiční americkou záležitostí převzatou Indiány,“ vypočítává některé indiánské výrobky, které zhotovuje přes zimu. V létě se stará s manželem o koně, s nimiž pořádají vícedenní putování po Česku, Polsku a Rumunsku, indiánské léto pro děti i dospělé, zábavné show na koních a další akce a vystoupení.

OČI A SRDCE OTEVŘENÉ
Také Petr Jareš snil své koňské sny už jako malé dítě. Jeho prababička pracovala na statku u koní, o kterých mu povídala a zpívala a do rukou mu při tom vkládala sošku porcelánového koníka. A Petr toužil po opravdovém bílém koni… Svět Vinnetoua a Old Shatterhanda ho polapil stejně jako ostatní kluky a on na zahradě sváděl nekonečné boje na život a na smrt s neexistujícím nepřítelem, hájil právo a spravedlnost, obdivoval statečné kovboje… První koník však na sebe nechal ještě hodně dlouho čekat. Teprve po vojně začal Petr jezdit na koni, přišly různé kurzy, učení, poznávání koňské řeči… „Člověk se učí celý života a koně jsou moc šikovní učitelé – stačí mít oči a srdce otevřené a naslouchat zkušeným lidem z koňské branže,“ říká. Zní to jednoduše, ale tak jednoduché to není. Pokud tedy nemáte stejný dar jako Petr Jareš – mimořádný cit pro koně a silné charisma, které respektují zvířata i lidé.

NAPRAVOVÁNÍ KONÍ
Vedle práce na ranči Oklahoma Petr Jareš ještě trénuje koně, obsedá je, pořádá kurzy a napravuje to, když si kůň se svým majitelem nerozumí. „Kruhovka je pro tento účel přímo dar boží. Je paráda v ní s koněm pracovat. S napravovaným koněm se musím vidět aspoň pětkrát týdně a i tak je to běh na dlouhou trať, o jejíž délce nerozhoduji já, ale kůň. Asi v polovině případů to majitelé nevydrží a koně prodají dřív, než se napraví,“ říká Petr Jareš. Petr Staněk ho doplňuje: „Zkažených koní je dost a dají se celkem rychle „spravit“. Jenže když se od nás kůň po čtrnácti dnech vrátí do původních podmínek, zlozvyky se mu vracejí. Proto je nutné napravit nejen koně, ale také majitele a jeho vztah ke zvířeti. A to děláme na našich kurzech.“

INDIÁNSKÉ POSTUPY PŘI DOROZUMÍVÁNÍ SE S KONĚM
Petr Staněk, poslední z oklahomského trojlístku, je jeho neformální vůdce. Za sebou má dvacet let práce s koňmi. Začínal v roce 1990, když koupil usedlost Knapovec se stájemi a dvěma koníky. Zpočátku se věnoval hippoterapii, pak došlo na koňskou turistiku a nakonec na Indiány – šití teepee, indiánských sedel, zhotovování indiánských zbraní. Spojení koní a Indiánů coby jezdeckého národa, který ovládal přírodní postupy při dorozumívání s koněm, se stalo Petrovým cílem. Letní indiánské tábory přestěhoval v roce 2007 na veřejné tábořiště pod hradem Potštejn, zároveň však začal hledat svou vlastní základnu, kterou našel právě ve zdejší krásné krajině nedaleko Ústí nad Orlicí. Zatímco náhodný kolemjdoucí vidí ve farmě Oklahoma jen starší stodolu o rozloze 300 m2, jeho oči v ní už vidí opravenou halu, kde bude kromě zimního ustájení i část vyhrazená pro výcvik koní, s nedalekou kruhovkou…

SPLNĚNÍ DĚTSKÝCH SNŮ
„Péťa nám splnil naše koňské sny,“ říká na adresu svého muže Martina. „Dal nám příležitost dělat to, co jsme si vždycky přáli dělat, a nemuseli jsme na to čekat roky, až zestárneme!“ Pro Martinu to platí doslova - přestože se vyučila kosmetičkou, nikdy se této profesi nevěnovala a rovnou začala pracovat u koní. To Petr Jareš si musel „odsloužit“ léta v automobilce v Kvasinách, aby uživil rodinu, a po práci sedal na kolo a šlapal dlouhé kilometry na okolní statky, kde trénoval lidi i koně. Naplno se jim začal věnovat teprve před pár lety a hlavně poté, kdy se potkal s Petrem Staňkem.

PUTOVÁNÍ V SEDLE
Vícedenní putování na koních provozuje Petr Staněk pět let. „Chvíli to trvalo, než mi došlo, že na vandr s koněm nemusím vyrážet sám. Pozval jsem pár přátel, že společně pojedeme na Kralický Sněžník – a kupodivu všichni měli zájem. Tak jsem přikoupil další koně a začal jsem pořádat tří-, čtyř- i vícedenní putování po kraji. Denně ujedeme kolem třiceti kilometrů, což představuje pět, šest hodin v sedle.“ Své klienty, kterých bývá v partě kolem šesti, většinou předem nezná, ale nabízí jim možnost přijet na Oklahomu a vyzkoušet si koně, které jim na vandry půjčuje. „Nejdřív si spolu vypijeme kávu, já klienta okouknu a určím mu koně, se kterým by si podle mě měli dobře vyhovovat. 99 % z nich je pak na cestách v pohodě, jen málokdy se stane, že někdo přecení své síly a jezdecké schopnosti. Pokud je jezdec unavený, dá si přestávku nebo může slézt z koně a vést ho část cesty na ruce. Jen jednou se nám stalo, že to jedna paní v polovině putování vzdala a já jsem po zbytek cesty vedl koně na ruce za sebou,“ přibližuje průběh svých koňských vandrů Petr Staněk.

VYSNĚNÉ PRÉRIE, NESPOUTANÁ KRAJINA A ZAŘÍKÁVAČ KONÍ
Největším zážitkem pro všechny byla cesta po Rumunsku v září 2009. Koně naložili do náklaďáku a přívěsu a celou noc jeli do oblasti Banátů, kde žijí české komunity. Je to nádherná krajina kolem Dunaje: střídají se tu ostré bílé skály, jaké známe z fi lmů s Vinettouem, do nich se zařezávají hluboké kaňony s říčkami, v nichž teče voda ledová jako žiletka. Ty pak vystřídají kupolovité vršky, po jejichž vrcholech vedla předem naplánovaná trasa. Strávili tu měsíc, během něhož se na koních vystřídaly tři party zájemců o tento způsob dovolené. „Cesta nebyla jezdecky nijak náročná, s přehledem ji dali všichni. Dokonce i jeden dvaasedmdesátiletý pán se stejně starým kamarádem, anebo jedna paní, která jenom kvůli této cestě zhubla předem 45 kilogramů!“ vypráví Petr Staněk. Petr Jareš jezdil s džípem a čekal jezdce s jejich věcmi na konci každého dne na domluveném tábořišti. Spalo se většinou pod širákem, i když k dispozici byly zamluvené chalupy s vodou a zázemím. „Uchvátila mě atmosféra zdejší divoké krajiny a nespoutanost této země,“ vzpomíná na loňské zážitky Martina. „Mně zdejší prérie připomínaly vysněné prérie americké a duchem jsem se vrátil do doby svého dětství s Vinnetouem a kovbojkami,“ prozrazuje Petr Jareš. Na Petra Staňka zase udělal největší dojem zdejší starý Rumun, kterého potkali osamělého hluboko v pustinách, jel na koni bez uzdy jen na chomoutu a hříbě běželo volně za ním. „Nejspíš se vracel z práce, kde tahal s koněm dřevo, a teď byl na cestě domů. To byl pravý zaříkávač koní,“ tvrdí Petr Staněk.

PŘIROZENÝ VÝCVIK KONÍ
Na koňské putování s Petrem Staňkem si můžete vzít vlastního koně, anebo vám Petr zapůjčí některého ze svých koní. Vychovává je odmala – na Oklahomě už odchoval tři pokolení hříbat. „Stavím na neinvazivních postupech při komunikaci s koňmi. Nabízíme jim možnost zvolit si člověka za svého partnera na cestě složitým světem lidských požadavků. Necháváme na koních, jak dlouho a jak pečlivě budou zkoumat důvěryhodnost trenérovy nabídky, neděláme z koní cvičené opičky do cirkusu plnící dané povely, ale kolegy, kteří chtějí jít s vámi tam, kam to táhne vás, a nechtějí zůstat sami,“ říká o svých tréninkových metodách Petr. Jeho koně mají možnost svobodného pohybu po rozlehlých pastvinách a jako úkryt před nepřízní počasí využívají dle vlastního uvážení zastřešenou halu. „Tento způsob umožňuje přirozený rozvoj osobnosti koně, aby mladí, ale i dospělí koně mohli prožívat sociálně plnohodnotný život,“ tvrdí Petr. „Když nemají zdravotní potíže, nemusí být zavření - nic zlého neprovedli.“ Martina se při těchto slovech usmívá. Ví svoje. „Péťa je poloviční kůň,“ šeptá nám.

Z PREDÁTORA BÝLOŽRAVCEM
Nejčastějším zlozvykem, který se objevuje u lidí ve vztahu ke koním, je prý to, že lidí posuzují koně, jakoby to byl pes či člověk. „Ti oba jsou ale lovci narozdíl od koně, který patří mezi lovené druhy, a proto se chová jinak. Lidé to buď nevědí, nebo vědí, ale neumějí podle toho jednak, případně vědí, jenže do toho nevkládají dostatek vůle,“ uvádí Petr Staněk důvody, proč partnerství mezi člověkem a koněm někdy skřípe. „Málokdo chce koni ublížit, jenže svou neznalostí mu způsobuje v hlavě chaos. Výsledkem jsou pak rozmazlené koně, které vznikají tak, že jim člověk nevytyčí jasné mantinely, používá pouze metodu cukru a biče a když kůň nereaguje podle jeho představ, přistoupí k násilí,“ dodává. Jak se toho vyvarovat? Prý se musíme přeměnit z predátora v býložravce. Přestat být útoční, zůstat však dominantní jako vůdčí klisna. To proto, aby kůň neztrácel jistoty. „Chce mít totiž svého vůdce, kterého strpí a respektuje. Vždyť se podívejte na stáda divokých koní – perou se mezi sebou, aby našli toho nejsilnějšího, který je povede. To je pro ně přirozené. A já se snažím dělat vše pro to, abych se choval stejně, aby mě koně chtěli – nikoliv aby dělali to, co chci já – a pak spolu můžeme jít dál,“ zakončuje naši návštěvu na ranči Oklahoma Petr Staněk.

Irena Šatavová
Foto: Robert Mahovský